Z tvorby: Dost bylo jeviště

V druhé etapě svého života se čím dál více odkláním od běžného koloběhu nezávislé umělkyně – žádost o grant – období zkoušení – týdenní šílenství – premiéra – pár repríz – žádost o grant – období zkoušení – a tak dále, stále dokola.

Nevím přesně, kdy ten zlom nastal, ale zpětně to vnímám jako řez. Jako když se člověk ráno probudí, vstane a řekne si: „Tak takhle už ne, má milá, už stačilo!“ Předtím mě totiž už dlouhou dobu sžírala otázka „proč“ a stávalo se čím dál častěji, že z těšení před momentem bytí na jevišti se stala až nechuť. Stres a pnutí z obrovské zodpovědnosti převážily radost z výsledku, z původního koření zůstala jen pachuť. Poměrně dlouhou dobu tohle zpočátku tiché volání přehlušoval opojný stav z onoho momentu na jevišti – čisté bytí v přítomnosti, prožitek tady a teď, oddanost, ponoření se, zapomnění, dotek božstev. Moment, na kterém snadno vzniká závislost, moment, kdy se člověk snadno nechá unést sám sebou, hlava se mu zatočí a tělo rozskočí na miliardy energeticky nabitých částic. Tohle je těžký opouštět, protože v každodenním životě to prostě nemáš!

Opuštění jeviště nicméně neznamená opuštění umění a tvorby. Odkloněním od naučeného projevu části sebe mám více času pozorovat svět kolem sebe, více hledám, jak a v čem a pro koho být najednou potřebná, z otázky „proč“ se stává otázka „jak“ a „jakým způsobem“ a „co“ s mojí podporou mohou druzí zažít. Jak přivést ona božstva tam, kde předtím možná nebyla?

Po řezu by mohla vzniknout trhlina. Mně se ale řezem otevírá nová etapa, zapojuji se do silně prosociálních projektů, stávám se lektorkou tanečních lekcí DanceWell určených široké veřejnosti, obzvláště pak lidem s Parkinsonovou chorobou či s jiným pohybovým znevýhodněním. Stávám se lektorkou projektových dnů na středních školách, mluvím s teenagery o uměleckých intervencích ve veřejném prostoru a téměř žadoním, aby ve svém životě dali šanci experimentu, a vytvořili tak v sobě prostor pro otázky či objevné stavy. Ocitám se na poli sociální práce a jako terénní aktivizační pracovnice obcházím sociálně znevýhodněné rodiny s alespoň jedním předškolním dítětem a přeříkávám možnosti podpory. Vedu předškolní klub, učím se, jak zvládat agresi týraného dítěte ve skupině dalších dětí. Vidím zblízka nepropustný systém městského bydlení a vítězství obchodníků s chudobou v podobě zoufale drahých a pro život dítěte zoufale nevyhovujících podmínek v ubytovnách, kde končí valná většina těchto rodin. To všechno prosakuje do mého uvažování o umění, nikoliv jako sebeprožívající vysokoprahové praktiky, ale praktiky s nataženou rukou, kde dva jsou víc než jeden a komunita je víc než dva. Jeviště mi nechybí. Nemám ani čas si stýskat. Iniciuji vznik projektu Děti U/Jediná možná cesta je projít skrz na podporu rozvoje dětské paliativní péče. Setkávám se s Miřenkou Čechovou a Kristýnou Boháčovou, budoucími spolukurátorkami projektu a společně s týmem uskupení Tantehorse rozmýšlíme, co je pro nás, naše dílo a společnost skutečně podstatné. Nastává „sled událostí, kde se tvůrčí impuls s až fatálním dopadem mísí a prostupuje s reálným životem a zlomové okamžiky na sebe nabalují události a zážitky, které se mění po odmlce truchlení v prožitky kolektivní, nejprve skrze touhu vypovědět, později v naději v péči o druhé.“ Aniž bychom to věděli, praktikujeme podstatu wellbeingu, vždyť v tak složitém tématu musíme maximálně zpozornět a pečlivě dbát na své potřeby, na potřeby oslovených umělců*kyň, svědků*kyň i diváků*ček. Oslovujeme krizové interventky. Oslovujeme odbornictvo z řad dětské paliativy a v rámci společných laboratoří zakoušíme umělecký výzkum v tématu. Odbornou záštitu zajišťuje Mahulena Exnerová, předsedkyně sekce dětské paliativní medicíny České společnosti paliativní medicíny a primářka dětského oddělení Nemocnice Hořovice. Dětská lékařka z resuscitačního oddělení Kateřina Barčíková z pražské Thomayerovy nemocnice nás uvádí do reality a vysvětluje, že podpůrný a paliativní tým je často tvořen jedním či dvěma odborníky, potřeba jde spíše od jednotlivců, kteří nechtějí přihlížet neopečovaným úmrtím, než ze strany systému. Lenka Kohoutková z Centra provázení Hradec Králové nám na konkrétní kazuistice ukazuje šíři a komplexitu dětské paliativní péče, která je mnohem více o životě a kvalitě života než o smrti, jak ji vnímá většinová společnost. Mluvíme s desítkou odborníků*nic z řad medicíny, sociální práce, terapie. Mluvíme s nemocničním kaplanem, s pozůstalými rodiči. Každé setkání je jiné, ale na každém zazní slova naděje na dobrý život, a že kritérium žitelnosti má každý nastavené jinde - s daným nastavením pomáhá paliativní tým. S každým dalším setkáním jistěji víme, že musíme o takovém tématu mluvit, budeme-li mlčet, přispíváme k bariéře mezi těmi, kdo to žijí, a těmi, kdo to pozorují. Počáteční rozpaky některých jsou tytam. Do společného díla každý vnáší kus sebe. Umělci*kyně hledají propojení jednotlivých výpovědí se svou uměleckou praxí, žánrem, myšlením, fascinací. Hledají způsob, jak skrze umělecký tvar zprostředkovat diváctvu zážitek, který sami zakoušejí během laboratoří. Já zažívám radost. Jsem součástí projektu, který mně osobně dává ohromný smysl a nepronásleduje mě ono „proč“. Performativní procházkou o šesti zastaveních procházím společně s diváctvem a necítím pachuť. Cítím vděk, naplnění, bezpečí. Cítím, že jsme ve veřejném prostoru zprostředkovali lidem zážitek, který s sebou dlouho ponesou. A dost možná nebudou klopit zrak, až před nimi někdo bude mluvit o paliativní péči a dětech s život limitující či ohrožující diagnózou.