„Maloval jsem jen to, co dělali,“ napsal Karl Kraus v předmluvě ke svému monumentálnímu dramatu Poslední dnové lidstva.1 Jeho satirický obraz první světové války je spleten z tisíců autentických vět, v nichž odhaloval pokrytectví vlastenců, politiků i novinářů. Dušan David Pařízek si tento opus vybral nikoli jako historickou fresku, ale jako komentář k současnosti: jazyk, jímž Kraus demaskoval propagandu, se ukazuje až děsivě blízký rétorice našich dní. Již v úvodní scéně, v prvních minutách inscenace, pronáší obchodník Vinzenz Chramosta (Branko Samarovski), že „mírové časy jsou nebezpečné časy. Příliš snadno vedou k ochabnutí a povrchnosti. Majetek, klid a požitky nesmí být považovány za nic, když čest vlasti musí znamenat vše. Taková je válka, do které jsme se zapletli.“ Pařízkova důsledná, téměř chirurgická úprava soustřeďuje motivy do přesně mířených úderů na neuralgické body současnosti, a proto není jen archivním reliktem, ale diagnózou společnosti.

Inscenace ...

ešte nemáte predplatné?
prihlásenie