zdieľať článok
Režisérka, kostýmní výtvarnice a scénografka Kamila Polívková se ve své režijní tvorbě dlouhodobě zaměřuje na adaptování prozaických nebo postdramatických textů, skrze které na jevišti nechává promlouvat postavy, které má většinová společnost tendenci přeslechnout nebo vůbec neslyšet. Za pomocí akustické, často lyricky ambientní opory a vizuálních prostředků live cinema nebo filmových dotáček křehce zesiluje slyšitelnost hlasů individualit, které si zaslouží být slyšet, ale které jsou pro svou výjimečnost nebo specifičnost vyčleněny z většinové společnosti. Zatím posledním příkladem tohoto „ozvučení nevyslyšených“ je bratislavská inscenace ze Slovenského národního divadla s názvem Duchovia sú tiež len ľudia švýcarské autorky a performerky Katji Brunner, k jejímuž inscenování se Polívková vrátila po covidovém nastudování v pražském Národním divadle v roce 2021.
Nemožnost nastudovat tuto hru v původním plánovaném obsazení a čase znamenala pro Polívkovou příležitost rozvinout v České republice do té doby jen výjimečně realizovanou formu divadla zprostředkovaného pomocí VR-kamery, skrze kterou diváctvo může procházet předpřipravené scény připomínající film. Podobně flexibilně a odvážně režisérka spolu s inscenačním týmem brněnského HaDivadla zareagovala na pandemická omezení při přípravě inscenace Zeď s Terezou Hofovou v hlavní roli a koncepce inscenace se tak zhmotnila prostřednictvím remediace na webové stránce, kterou si diváctvo mohlo procházet v intimním prostoru svého domova. Tyto vnějšími okolnostmi vnucené zkušenosti prohlubovaly dosavadní režisérčinu práci s vizuálními prostředky live cinema realizovanými například v inscenacích Skugga Baldur (2016) nebo Macocha (2017). Různorodé mediální prostředky podporují a neodmyslitelně spoluvytvářejí výpovědi postav režisérčiných ...
Článok
predplatné za článok
Mesačné
predplatné za mesiac
Ročné
predplatné za rok